5.1.17

Děti v kavárně

Znáte ten pocit, když přijdete do kavárny, užíváte si svůj šálek kávy, čtete knihu, pracujete a nebo si jen povídáte s přáteli? Když v tom se to stane...


Nejdřív slyšíte jenom vzdálené zvuky, potom dupot a potom je vidíte. Děti. Objeví se jako první a někde v dáli za nimi je jejich rodič, rodiče nebo nejlépe více matek, které přivedly 5 až 6  svých miláčků . Najednou jste vyrušeni z činnosti, kterou jste dělali a začínáte hledat pomoc po kavárně. Koukáte na personál, na ostatní hosty a v neposlední řadě na samotné rodiče. Čekáte, že se objeví někdo, kdo tyto malé ďáblíky utiší. To je ovšem marné.

Rodiče jsou celí šťastní, že dorazili do cílové destinace a mohou konečně své ratolesti vypustit a nechat je proběhnout. A to je právě ten problém, rodiče se vrhnout na nabídku nápojů a dortů, samozřejmě se nemohou rozhodnout. V mezidobí, kdy se rodiče domlouvají zda - li si dát "expreso" nebo radši "to latéčko" děti opatlají vitríny s dorty svýma malýma ručičkama, zakopnou a svou nohu a začnou brečet. Rodiče jako by je neslyšeli ani neviděli. Po dlouhé debatě mezi sebou si jdou konečně objednat. Nakonec se ptají po bezkofeinovém kafi, které samozřejmě nedostanou a s těžkým srdcem a smutnýma očima jsou nuceni k tomu si dát již zmíněné latéčko. Potom nastává další problém a to sice ten, jak získat od dětí informaci, co by si ony dali k bumbáníčku a k papáníčku.

Přesuneme se dál, dětičky i jejich "dozor" si vybrali a jdou se pohodlně usadit ke stolu, pokud možno ke stolu, na kterém je napsáno rezervace. Jak jinak než, že rezervace na daný stůl má dorazit do 15 minut. Oni ovšem dělají, že si ji nevšimli a posadí se. Objednávka už je nachystaná a zbývá ji jen odnést ke stolu. To by ovšem nebylo jen tak. Cestou od baru ke stolu je velká pravděpodobnost, že o jedno z dětí zakopnete. A proč? Protože se rozhodlo, že je báječný nápad skákat na jedné noze po celé kavárně nebo snad hrát s kamarády na honěnou.
Nakonec se to ale povede a rodiče spokojeně popíjejí svou kávu a chtějí si užít pár minut klidu, kvůli kterým jistě přišli.

Ovšem v okamžiku, kdy se rodiče uvolní, zbytek kavárny trne hrůzou co se stane. Děti jsou rychlé, hlučné a všechno potřebují vědět, všechno si chtějí vyzkoušet a osahat. Není proto žádné překvapení, když v klidu sedíte, děláte něco na počítači a najednou se vám pod stolem objeví dítě. V této situaci je na vás co uděláte.
Možná vám to bude připadat jednou roztomilé a mávnete nad tím rukou a řeknete si, že to jsou jen děti. Pokud se to ovšem bude opakovat...a věřte mi, že bude, tak ztratíte trpělivost. Začnete přemýšlet jak z toho ven. Je několik variant, požádáte personál, aby děti utišil a promluvil si s rodiči. Ale ve většině případů se toto již stalo a rodiče ani děti své chování nezměnili.
Další možností je chytit díte, které je právě pod vaším stolem a - jak jinak než slušně a s úsměvem na tváři- ho poprosit, aby nelezlo po zemi a přestalo vás okopávat.
Mám pro vás další řešení, to nejvíce nepříjemné. Vydat se přímo za rodiči. Pokud zvolíte tuto možnost, počítejte s reakcí, že diskriminujete děti, matky, otce, a vlastně celý svět. Nechápete je a možná jako bonus obdržíte několik cenných rad o rodičovství a mateřství. Ale ve výsledku vám to bude na nic, protože děti mohou v dnešní době všechno a vy jste byl/byla taky přeci jednou dítě, takže shut up.

S tímto názorem nesouhlasím a věřím tomu, že děti nemají v kavárnách co dělat. Už jenom z toho důvodu, že v kavárnách se primárně servíruje káva, kterou děti nemají rády. V kavárnách se nenacházejí dětské koutky ani prolézačky po kterých by lezly. Dokonce ani personál kavárny tam není pro to, aby ve "volném čase" hlídal  děti.

Toť asi vše, prosím, neberte své děti do kavárny, pokud neumí chodit po dvou a nedokáží ovládat hlasitost svého projevu. Samozřejmě nechci nikoho urážet či diskriminovat, existují i výjimky.

Děkuji.

A.

Žádné komentáře:

Okomentovat